Můj příběh se začal psát na podzim roku 2011. Můj tatínek, úžasný člověk a chovatel všeho možného náhle zemřel. Byl to skvělý člověk a skvělý táta s velkým srdcem, které ho nakonec zradilo. Zanechal mi chov papoušků, jelenů, pštrosů a náhorního skotu. Povinnost postarat se o tato zvířata na mě padla ze dne na den. Byla to neuvěřitelná šichta. Seděla jsem uprostřed zahrady v altánku, smutek se dal ze mě ždímat a nevěděla jsem co mám dělat. Nejhorší bylo, že se mi nechtělo nic dělat, chtěla jsem se nějak vyrovnat s tou hroznou ztrátou, zacelit tu díru, která se v mém srdci objevila. Najednou, jsem si připadala bezradná a zoufalá. Přesto, že jsem od malička mezi zvířaty vyrůstala, měla jsem svou práci manažerky, svůj byt a aby toho nebylo málo, právě probíhající rozvod a nového přítele. Zkrátka jsem měla spoustu jiných svých osobních starostí a teď ještě tohle. Co teď? No nezbývalo mi nic jiného než se o všechny ty němé tváře postarat. Ale jak? Byla jsem sama a připadala jsem si k ničemu. Najednou jsem uslyšela tam někde vevnitř hlas mého táty: „Ty to zvládneš, ty to dáš, já ti věřím“.

Byla to výzva.

 

Zvedla jsem se, vzala si montérky a hurá jdeme na to. Musím to zvládnout, nejen kvůli sobě, ale dělám to přeci pro tátu, a hlavně pro ty zvířátka! Věděla jsem, že jim musím dát najíst a napít. Jasně, ale co vlastně žere takový pštros? Tak zpět, hurá na internet a podíváme se, co mu dát. Relativně nejednoduší byli papoušci, ty žerou směs zrní a potřebují vodu.

Zvládnu to.

 

Uplynulo pár týdnů a stav byl takový, že jsem pouze udržovala při životě zvířátka, která mi tatínek zanechal. Takhle to dál nejde.

 

Jednoho dne mi zazvonil telefon. „Můžeme přijet? Chtěli bychom ti pomoc“ V mé situaci to byla rajská hudba pro mé uši. „Jasně, přijeďte…“ Kdo vlastně přijede, co tu budou dělat, co mám já dělat? Nemohla jsem dospat následujícího dne. Radost se mísila s neznámem a očekáváním. Nemohla jsem pochopit, že někdo jen tak zavolá a nabídne mi pomoc. Kdo to je? Co je to za lidi?

Druhý den se zahrada zaplnila partou lidí, kteří byli dlouholetí přátelé mého tatínka, a hlavně byli všichni chovatelé papoušků!!!

Nemohla jsem uvěřit, že něco takového existuje. Přijela parta lidí, kteří mi chtěli zcela nezištně pomoc. Navíc přivezli i malé sladké občerstvení ke kafíčku a najednou tady byla úžasná svěží atmosféra. Bylo to stejné jako když po letním krásném dešti otevřete okna svého domu a pustíte dovnitř ten krásný čistý a svěží vzduch.

Všichni se vrhli na práci, začali mě učit, jak mám papouška správně chytit do ruky, aby si neublížil a zároveň neublížil on mě. Vysvětlili mi, jak krmit, čím krmit a jak je připravit na sezonu. Strávili tu se mnou celý den a dnes můžu zpětně říci, že mě nakopli 😊 Dnes už to nejsou jen tátovi přátelé, ale také moji přátelé, kterým budu do konce života vděčná a za to jim všem nesmírně děkuji.

Tento den dal vzniknout velkému přátelství a pochopení. Ještě jednou moc děkuji.

 

Nastala další kapitola mého života.

Ukončila jsem svou manažerskou kariéru, vzdala jsem se všech „důležitých“ porad, jednání a tuny emailů a telefonů.

Získala jsem svobodu, po které jsem tam někde uvnitř toužila.

Velkou oporou mi byl v té době můj přítel (nyní už manžel), který mi stál po boku, věřil mi a v rámci možností i pomáhal. Bez něj by se tato kapitola mého života nemohla psát.

 

Budu chovatelka, ano to je to co chci dělat, to co mě baví !

Chcete mít každý den čerstvá křepelčí vajíčka?

To přeci není žádný problém.

Chovejte své vlastní křepelky a sbírejte každý den čerstvá vajíčka pro sebe a svou rodinu.

Chovat křepelky je snadné. Zvládne to úplně každý, dokonce i děti (samozřejmě pod dohledem rodičů).

Nejdříve si musíte najít místo, kde je budete chovat.

Možností, jak chovat křepelky je mnoho. Postačí vám bývalá králíkárna nebo si můžete pro ně vyrobit vlastní odchovnu/klec či jim postavit voliéru. Můžete si vybrat způsob, jaký vám vyhovuje. Každopádně počítejte s tím, že křepelky se musí chovat v uzavřeném prostoru jinak vám uletí.

Krmení je dostupné v jakémkoliv obchodu s krmením pro hospodářská zvířata.

Můžete zakoupit originální směs pro chov křepelek nebo můžete koupit směs pro nosnice, kterou je dobré obohatit o bílkoviny. Spotřeba krmiva pro jednu křepelku cca 1 kg na měsíc.

Dalším krokem je zvolit si množství křepelek, které budete chovat – dle velikosti prostoru, který jim budete věnovat a také dle množství vajec, které chcete sbírat.

Například pokud si koupíte 20 křepelek (postačí prostor 100 x 50 cm), budete mít denně 18-20 vajíček.

Nezapomeňte na to, že křepelčí vejce jsou 3 x menší, než slepičí, takže pro lepší počítání 18 křepelčích vajec je jako 6 slepičích vajec.

Otázka zní:

Stačí vám tedy pro vaši potřebu více jak plato slepičích vajec týdně?

Pokud odpovídáte ANO, chovejte křepelky.

Křepelčí vejce jsou zdravá a chutná. Křepelčí vejce nahrazují slepičí při potravinové alergii na slepičí vejce. Skořápka křepelčích vajec obsahuje vysoký obsah vitamínů a minerálních látek.

Pohoštění, jehož součástí jsou křepelčí vejce je velice lákavé a zajímavé pro vaše hosty.

CHCETE VĚDĚT VÍCE O CHOVU KŘEPELEK?

NABÍZÍM JEDINOU KNIHU O CHOVU KŘEPELEK NA ČESKÉM TRHU

Jak by měla vypadat klec pro křepelky?

Klece se používají právě kvůli nesmírné touze křepelek uniknout.

Je to stejné jako andulka či jiný papoušek. Také ho necháte venku volně létat? Asi ne, viďte. U křepelek je to stejné.

Křepelka je sice stejný druh hrabavé drůbeže jako slepice ale v tomto směru to NENÍ slepice.

Slepičky se vám budou v klidu procházet po zahradě, křepelky vám během chvíle uletí.

Slepice chované v drůbežárnách v klecích jsou chudinky, nemůžou hrabat, neznají sluníčko a ze zelené trávy mají šok. Způsob tohoto chovu odsuzuji. Slepice ovšem není křepelka.

Chov ve voliérách.

Také možnost – pokud máte na zahradě dostatek prostoru, postavte křepelkám voliéru. Nezapomeňte na malý domeček – boudu, aby se křepelky měly kam schovat před přímým sluníčkem nebo deštěm. Nevýhodou voliér je neustálé hledání vajíček, která jsou špinavá od trusu.

Vraťme se ke klecím.

Není klec jako klec.

Pokud vyrobíte klec 50*50 cm a nacpete tam 20 křepelek je to týrání. Jejich životní prostor je 125 cm čtverečních. Zdá se to hodně? Omyl je to čtverec o rozměrech cca 14*9 cm.

Vezměte si papír, tužku a pravítko a namalujte si na ten papír tento čtvereček.

Líbilo by se vám strávit svůj život na takovém prostoru, lépe řečeno prostůrku ???

Norma pro chov křepelek říká, že minimální prostor je 150 cm2.

Dovolím si opět nesouhlasit. Výše zmíněný čtvereček tak bude mít 10*15 cm.

Dle mého názoru a zkušeností je minimum 250 cm2.

Tedy pro zjednodušení do klece 100*50 cm dát 20 křepelek.

Větší počet nedoporučuji, menší počet chválím.

Klec. Co si pod tímto představit?

Viděla jsem spoustu klecí na chov křepelek. Některé hrozné, že bych tam majitele zavřela, ať si to zkusí, jiné byly už lepší a nejlepší co jsem viděla byly klece plastové.

Plast je totiž nejlepší materiál na takové chovné zařízení. Dobře se udržuje v čistotě, není studený, nerezaví a křepelky mají pohodlí.

On je to totiž velký rozdíl, jestli celý svůj krátký život běháte po špinavém rezavém pletivu nebo po čisté plastové mřížce.

Další možnou alternativou (protože plastové mřížky se špatně shánějí) je pletivo poplastované. Udělá vám stejnou službu. Pro nožky křepelek není tak ostré a tvrdé.

Podlahu je dobré protáhnout dopředu, a zakončit malým žlábkem. Pokud podlahu při stavbě klece mírně nakloníte, budou se vám vajíčka krásně kutálet do připraveného žlábku. Vajíčka budou čistá a křepelky vám je nerozbijí.

Ještě musím k rozměrům chovné klece dodat třetí rozměr a tou je výška klece. Minimálně 25 cm.

Důležitou součástí je popeliště. Křepelky se velmi rády popelí, je to pro ně taková suchá koupel. Pokud jim dáte krmení do otevřené volné misky, je to stejné jako popeliště. Křepelky se tam usadí a budou se popelit, tzn. že veškeré krmivo rozhází kolem sebe. To je škoda.

Popeliště by mělo být uzavřené, ale přístupné. Může to být boudička, kterou naplníte jemným suchým pískem. Do popeliště mají křepelky přístup z klece a vy dvířky zvenku. Musíte popeliště kontrolovat, křepelky tam rády snáší vejce.

Popeliště se také musí čistit.

Pod podlahu do klece je vhodné umístit šuplík – trusník. Tento šuplík slouží k zachytávání trusu. Nejlepší variantou je opět plast, který odolá agresivnímu působení trusu.

Můžete používat také plechový – pozinkovaný, který ovšem časem prorezaví.

Dřevo nedoporučuji, protože se špatně čistí a je nasákavé. Časem dřevěný šuplík nabobtná a zkroutí se.

Křepelkám musíme zajistit dostatek napájecí vody. Křepelky jsou sice malé, ale vypijí poměrně velké množství vody.

Můžeme použít různé druhy napáječek nebo automatický rozvodný systém napájení pomocí hadiček a niplů. Nipl musí být určen pro drůbež ne pro králíky. Drůbeží niply se kývou do strany, čímž dojde k uvolnění kapky vody. Králičí niply se pohybují nahoru a dolů.

Křepelkám nedávejte napájecí vodu volně do misky, protože by mohlo dojít k promáčení křepelek a jejich následnému prochladnutí a úhynu.

Krmení zajistíme nejlépe žlabovými krmítky zvenku klece. Dobré je mít na krmítku kousek plechu zatočený směrem od klece, tak aby nemohlo dojít k vyhazování krmiva.

Vhodná jsou také plastová krmítka pro kuřata. Můžeme též použít krmítka tubusová.

Jak jsem psala předtím, hlavně nedávejte krmení do volných misek. Křepelky se budou v miskách popelit a vy budete neustále dosypávat krmení.