Můj příběh se začal psát na podzim roku 2011. Můj tatínek, úžasný člověk a chovatel všeho možného náhle zemřel. Byl to skvělý člověk a skvělý táta s velkým srdcem, které ho nakonec zradilo. Zanechal mi chov papoušků, jelenů, pštrosů a náhorního skotu. Povinnost postarat se o tato zvířata na mě padla ze dne na den. Byla to neuvěřitelná šichta. Seděla jsem uprostřed zahrady v altánku, smutek se dal ze mě ždímat a nevěděla jsem co mám dělat. Nejhorší bylo, že se mi nechtělo nic dělat, chtěla jsem se nějak vyrovnat s tou hroznou ztrátou, zacelit tu díru, která se v mém srdci objevila. Najednou, jsem si připadala bezradná a zoufalá. Přesto, že jsem od malička mezi zvířaty vyrůstala, měla jsem svou práci manažerky, svůj byt a aby toho nebylo málo, právě probíhající rozvod a nového přítele. Zkrátka jsem měla spoustu jiných svých osobních starostí a teď ještě tohle. Co teď? No nezbývalo mi nic jiného než se o všechny ty němé tváře postarat. Ale jak? Byla jsem sama a připadala jsem si k ničemu. Najednou jsem uslyšela tam někde vevnitř hlas mého táty: „Ty to zvládneš, ty to dáš, já ti věřím“.

Byla to výzva.

 

Zvedla jsem se, vzala si montérky a hurá jdeme na to. Musím to zvládnout, nejen kvůli sobě, ale dělám to přeci pro tátu, a hlavně pro ty zvířátka! Věděla jsem, že jim musím dát najíst a napít. Jasně, ale co vlastně žere takový pštros? Tak zpět, hurá na internet a podíváme se, co mu dát. Relativně nejednoduší byli papoušci, ty žerou směs zrní a potřebují vodu.

Zvládnu to.

 

Uplynulo pár týdnů a stav byl takový, že jsem pouze udržovala při životě zvířátka, která mi tatínek zanechal. Takhle to dál nejde.

 

Jednoho dne mi zazvonil telefon. „Můžeme přijet? Chtěli bychom ti pomoc“ V mé situaci to byla rajská hudba pro mé uši. „Jasně, přijeďte…“ Kdo vlastně přijede, co tu budou dělat, co mám já dělat? Nemohla jsem dospat následujícího dne. Radost se mísila s neznámem a očekáváním. Nemohla jsem pochopit, že někdo jen tak zavolá a nabídne mi pomoc. Kdo to je? Co je to za lidi?

Druhý den se zahrada zaplnila partou lidí, kteří byli dlouholetí přátelé mého tatínka, a hlavně byli všichni chovatelé papoušků!!!

Nemohla jsem uvěřit, že něco takového existuje. Přijela parta lidí, kteří mi chtěli zcela nezištně pomoc. Navíc přivezli i malé sladké občerstvení ke kafíčku a najednou tady byla úžasná svěží atmosféra. Bylo to stejné jako když po letním krásném dešti otevřete okna svého domu a pustíte dovnitř ten krásný čistý a svěží vzduch.

Všichni se vrhli na práci, začali mě učit, jak mám papouška správně chytit do ruky, aby si neublížil a zároveň neublížil on mě. Vysvětlili mi, jak krmit, čím krmit a jak je připravit na sezonu. Strávili tu se mnou celý den a dnes můžu zpětně říci, že mě nakopli 😊 Dnes už to nejsou jen tátovi přátelé, ale také moji přátelé, kterým budu do konce života vděčná a za to jim všem nesmírně děkuji.

Tento den dal vzniknout velkému přátelství a pochopení. Ještě jednou moc děkuji.

 

Nastala další kapitola mého života.

Ukončila jsem svou manažerskou kariéru, vzdala jsem se všech „důležitých“ porad, jednání a tuny emailů a telefonů.

Získala jsem svobodu, po které jsem tam někde uvnitř toužila.

Velkou oporou mi byl v té době můj přítel (nyní už manžel), který mi stál po boku, věřil mi a v rámci možností i pomáhal. Bez něj by se tato kapitola mého života nemohla psát.

 

Budu chovatelka, ano to je to co chci dělat, to co mě baví !